Dne 1. prosince 2000 vešel v účinnost rozporuplný zákon č. 121/2000 Sb. o autorských právech. Jeho zastánci tvrdí, že přibližuje naši legislativu evropské, odpůrci jsou přesvědčeni, že legislativci podlehli lobby organizací zastupujících autory. Jaké změny přináší a jaké je jeho uplatnění v praxi?

Zákon o autorských právech přináší řadu podstatných změn, které se dotknou každého z nás. V prvé řadě se jedná o zavedení autorských poplatků na kopírování a pořizování audiovizuálních nahrávek. Další změny zákona se vztahují na provozovatele veškerých zařízení, kde dochází k veřejné produkci byť reprodukované hudby. Prodloužení platnosti autorských práv z 50 na 70 let po smrti autora je sice nejméně kontroversní úpravou, nicméně nese s sebou jisté komplikace, které nejméně v jednom případě vedou ke sporu, jenž nejspíš bude muset rozřešit až soud.

Nejspornější oblastí je zavedení poplatků z kopírování ve veřejných kopírovacích centrech, v knihovnách a na úřadech. Z každé strany černobílé kopie má být zastupitelské organizaci DILIA (Divadelní a literární agentura) odveden autorský poplatek ve výši 10 haléřů, z barevné pak 20 haléřů. Zastánci odůvodňují poplatek tím, že se kopírováním šíří díla chráněná autorským právem. Odpůrci z řad kopírovacích center namítají, že převážná část pořízených kopií ani nemá autora či autorem je ten, kdo kopii pořizuje. Jedná se úřední dokumenty, zápisky z přednášek, řadu studentských prací, životopisy apod. Podle představitelů společnosti DILIA je paušální poplatek (můžeme s klidným svědomím říci daň, neboť krom toho, že je vybírán soukromou organizací, splňuje všechny charakteristiky daně) jediný správný, protože evidence kopírovaných materiálů by byla pro kopírovací centra drahá. A navíc (a zde je nejspíš kámen úrazu), nelze tuto evidenci efektivně kontrolovat.

Čtěte na Měšec.cz