Andrés Martínez: Z nuly na vrchol… dvakrát

Životní příběh Andrése Martíneze zastíní i hollywoodské filmy. Jako realitní makléř a lektor se dvakrát dostal z nuly na vrchol, byl unesen, čelil ozbrojenému přepadení… a když si našel cestu do bezpečné České republiky, zasáhl koronavirus zavírající hranice. Nakonec Andrés Martínez ale opustil pozici šéfa Keller Williams v Mexiku a přiletěl za svou ženou do Prahy.

Svou kariéru jste začal od nuly a velmi rychle jste se stal hlavním lektorem RE/MAX v Mexiku. Jak jste se na tuto pozici vypracoval?

Život je občas velmi vtipný a zavede vás na místa, která nečekáte. A někdy si připadáte, jako když jen přežíváte, místo abyste žil život. V roce 2007 jsem se stal otcem holčičky, když mi bylo 18 let. Zrovna jsem dokončil střední školu a v té době jsem jsem na univerzitu, protože jsem nebyl bohatý a jako čerstvý otec jsem musel pracovat. Začal jsem pracovat pro jednu společnost, které jsem měl získávat klienty. A jedním z těchto klientů byl RE/MAX.

Po určitých okolnostech, kterými jsem prošel, měl jsem zdravotní potíže spojené s nemocí lupus, mě z této společnosti, pro kterou jsem pracoval, vyhodili, protože jsem nemohl ani chodit. A tak jsem se rozloučil se svými klienty. A když jsem se loučil s RE/MAX, řekli mi, že jsem opravdu dobrý v prodeji, byli mými klienty, kterým jsem prodal virtuální trénink, tak mi nabídli, abych se stal součástí RE/MAX.

Nikdy jsem neuvažoval o tom stát se realitním makléřem, a abych byl upřímný, tak jsem to v té době neměl ani rád. Řekl jsem si ale, že mám dceru, potřebuji práci, jsem nemocný a nikdo mě nezaměstná, protože nemůžu moc chodit, tak proč ne. Zkusil jsem to.

V RE/MAX jsem začal v roce 2010. Předtím jsem měl drobnou zkušenost několik měsíců jako nezávislý realitní makléř bez větších výsledků. V RE/MAX jsem se jako realitní makléř začal rozvíjet. Ale protože jsem prodal virtuální trénink RE/MAX Mexiko, přímo jeho majiteli, ten následně rozvinul mé znalosti v oblasti realitního trhu. Začal jsem pracovat přímo na centrále RE/MAX Mexiko a zároveň v jedné franšíze, kterou také vlastnil.

Mé zdraví se výrazně zlepšilo, překonal jsem osobní výzvy a stal jsem se národním ředitelem vzdělávání RE/MAX Mexiko. To byl pro mě velký úspěch, protože jsem začínal z nulových znalostí o oboru. Navíc jsem toho dosáhl ve velmi nízkém věku. Bylo to pro mě „wow“.

V RE/MAX jsem zůstal od roku 2010 do roku 2016.

V Mexiku jste v té době měl také jistý „bezpečnostní problém“. Nerad o něm moc hovoříte, můžete ale přiblížit, co se stalo?

Byl jsem unesen spolu se dvěma kamarády. Byli jsme na špatném místě ve špatném čase. Nechci jít příliš do podrobností. Mexiko je rozvíjející se země se spoustou věcí ke zlepšení, může být tak nádherná a plná příležitostí, jsou tam úžasní lidé, bystří, inteligentní, dobří a s vysokými morálními hodnotami, lidé vzdělaní a bohatí, ale také lidé chudí, špatní lidé, lidé bez vzdělání a kultury. Musíte být chytřejší a moudřejší, abyste mohli žít svůj život, jak si představujete.

Je to skutečně velká země, když vezmeme v úvahu, že Mexiko je téměř stejně velké jako celá Evropa. A v té době jsem bydlel v Mexico City, které má přibližně 30 milionů obyvatel. A je v něm hodně chudoby, hodně „nekulturních“ lidí, lidí bez vzdělání… a když jste mladý a daří se vám, přitahujete hodně pozornosti.

Naštěstí nás únos nestál život, nemáme ani žádné trvalé následky. Jen strach z únosu. Samozřejmě nás bili, ale nestalo se nám nic, co by nešlo napravit. Já, jako Mexičan, můžu říci, že to nebylo tak zlé. Pro vás, Evropany, již samotné slovo „únos“ je téměř nepředstavitelné. Není to běžné. A ani by nemělo být.

Změnilo mi to život. Mnohem víc si vážím těch důležitých věcí. Jakmile začnete stoupat v obchodním světě, ve světě peněz, naučíte se také mlčet. Naučíte se, jak se o sebe postarat. Nechodíte na určitá místa v určitých časech, začnete být hodně konzervativní v obavách o svůj život. Naštěstí jsem to byl já, kdo byl unesen. Bylo to provedeno několika lidmi, kteří se snažili dostat do nějakého kartelu. Kdyby to byla moje rodina, nenechal bych to jen tak.

Tato událost se mnou zůstává. Nejsem stejný jako předtím. Když jsem šel po incidentu po ulici, tak jsem se neustále rozhlížel, koukal se za záda, když jsem slyšel auto, které parkovalo u chodníku, okamžitě jsem se otáčel a zjišťoval, kdo to je. Nyní je to mnohem lepší. Ale i teď, když od března bydlím v Praze, když jdu s mojí ženou a vidím třeba parkovat auto, zbystřím a vyhodnocuji situaci.

Čtěte na Realiťáci-sobě.cz

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..