Penzijní reforma je aktuálním tématem… už mnoho let. O nutnosti reformy penzijního systému se v Česku hovoří téměř dvacet let a kromě dílčích parametrických úprav se nic zásadního ještě nestalo. Díky loňskému rozhodnutí Ústavního soudu se ale pravděpodobně již něco stane.

V rámci penzijní reformy se hovoří o zavedení fondového pilíře penzí, do něhož by měli lidé v produktivním věku odkládat část svých prostředků. Jsou představeny nějaké možnosti, jak by penzijní systém mohl vypadat, jeho konečná verze je ale zatím v nedohlednu. Jsou ale fakta, která jsou zřejmá již nyní.

První a zásadní informací je, že penzijní reforma se zdá být nevyhnutelná – z jediného důvodu: V systému je málo peněz. Ať se provedou jakékoli změny, ať bude nastaven systém jinak a sebelépe, více peněz v něm nikdy nebude. A pokud ano, budou to opět peníze, které si ze své kapsy budou muset vytáhnout lidé v produktivním věku. Pravděpodobně dojde ke zvýšení zásluhovosti systému, který je v současné podobě rovnostářský. To ovšem znamená pouze to, že lidé s vyššími příjmy dostanou vyšší penze za vyšší odvody, ale na druhé straně lidé s nižšími příjmy dostanou penze nižší.

Druhou a často opomíjenou skutečností je, že stabilita jakéhokoli penzijního systému závisí na stabilitě politické. O tom by mohli vyprávět nejen lidé v penzijním věku, kteří zažili měnovou reformu v padesátých letech minulého století, ale můžeme se porozhlédnout i v současnosti do okolních zemí.

Na Slovensku byl zaveden druhý pilíř penzijního systému na principu fondového spoření, který ale prochází neustálými změnami a úpravami – a především politickým tlakem na navrácení peněz do průběžného systému, kde se jich nedostává. V Maďarsku nedostatek financí ve státní kase vyřešili de facto přímým znárodněním fondového systému. A kdo zaručí, že se něco obdobného nemůže zopakovat i v Česku?

 

Peníze na penze jsou pro politiky zejména v období ekonomických recesí či jiných turbulencí obrovským lákadlem, ať jsou v libovolné podobě. Leží-li na účtech penzijních společností, především jsou-li spořeny již delší dobu a představují-li obrovský majetek, je to vábnička takřka neodolatelná, která poměrně spolehlivě dokáže vyřešit předluženost státu – a při té příležitosti zrušit úspory obyvatel.

Z tohoto pohledu je takřka nezbytné nespoléhat se na státní penzijní systém, ať už současný, nebo reformovaný. Přibližně 20 až 30 let spoření a průměrně dalších 20 let čerpání penze je příliš dlouhá doba na finanční otřesy.

Při tvorbě soukromých úspor na penzi lze využít nespočtu finančních nástrojů. Vedle současných penzijních fondů, které se díky konzervativnímu způsobu investování vycházejícím ze současné legislativy hodí zejména pro lidi v předdůchodovém a důchodovém věku, navíc na omezenou částku pravidelného spoření, jsou zřejmě základním finančním produktem pro širokou veřejnost podílové fondy.

Podílové fondy nejsou státem nijak významně podporovány. Pomineme-li osvobození výnosů od daně z příjmů po šesti měsících držení podílových listů, nejsou podporovány vůbec. Nabízejí ale široké možnosti investic, z nichž si může vybrat skutečně každý podle časového horizontu, na který chce peníze ukládat, a rizika, které je ochoten a schopen podstoupit.

Speciálním typem podílových fondů, které jsou určeny především na spoření na stáří, jsou fondy životního cyklu. Ty mají vždy stanovený cílový časový horizont, který odpovídá věku odchodu do důchodu střadatele, a správce fondu upravuje složení investic ve fondu tak, aby odpovídaly aktuálnímu investičnímu horizontu. Fondy životního cyklu jsou tak vhodné zejména pro lidi, kteří se chtějí věnovat svému podnikání či zaměstnání a správu finančních aktiv chtějí přenechat profesionálům.

Spořit na penzi lze pochopitelně i jinak. Jednou z nejvýznamnějších investic je „investice“ do vlastních dětí. Podaří-li se tuto „investici“ úspěšně zhodnotit, ve stáří se v případě finanční či jiné nouze má „investor“ na koho obrátit.

Vyšlo v časopise Komora.cz Hospodářské komory ČR