„Ta bezmoc, kdy vyhrajete u Ústavního soudu, přijdete k obecnému soudu a během tří minut soudkyně vynese týž rozsudek, který jí Ústavní soud zrušil, to je taková rána do vazu, jakou si nikdo nedovede představit,“ říká Jan Jošt, který se soudí s regulovanými nájemníky i se státem, za horkého poledne v přeplněné hospodě s hlukovým doprovodem sbíječek opravářů v Myslíkově ulici.

V souvislosti s regulací nájemného jste absolvoval již celou řadu soudních sporů. Co vás přimělo až k žalobě na stát?

To je hrozně zavádějící otázka. Já jsem se snažil napravit situaci v nerovných vztazích pronajímatel – nájemce. To je zásadní. Proto jsem se pustil do soudních sporů.

Prvotně jsem žaloval nájemníky, protože ti jsou nositeli té výhody. Ale protože zklamaly všechny pilíře demokracie, to znamená moc zákonodárná, moc výkonná a moc soudní, přišla následně žaloba na stát.

Z jakého titulu jste žaloval nájemníky? Z titulu regulace nájemného nebo z jiných důvodů?

Můžeme to nazývat regulace nájemného, ale v Ústavě, článek 1, bod 1, je napsáno, že všichni lidé jsou si rovni. V tomto státě od pádu komunismu si není roven pronajímatel nemovitosti a nájemce nemovitosti. A tuto skutečnost jsem se snažil napravit.

Nerovnost mezi nájemníkem a pronajímatelem se snažil napravit Ústavní soud už v roce 1999, kdy přikázal moci zákonodárné, aby do roka a půl přijala takové zákony, které tuto disproporci odstraní. To byl první krok, kdy Ústavní soud konstatoval, že tato věc je v rozporu s Listinou základních práv a svobod.

Na tuto skutečnost upozornili Ústavní soud stateční senátoři. Protože ta disproporce tu trvá od druhé světové války. A všichni slušní lidé si mysleli, že po pádu komunismu bude naplněna Ústava. Protože se to do roku 1999, tedy deset let po pádu komunismu, nestalo, stateční senátoři iniciovali u Ústavního soudu nápravu této skutečnosti.

Čtěte na Hypoindex.cz